Chlapi, táhněte

Nedávno jsem tak nějak nezávazně popíjel s kamarádkou pracující v počítačové firmě. Alespoň tak jim říkám, i když oni by se asi hrozně urazili, kdyby to slyšeli. Klábosíme a najednou z ní vypadne, že měli super oslavu, protože se jednomu z jejích kolegů narodilo dítě. A jak je to prý super, když se někdo dočká potomka, jak to vždycky oslavují a jak se ti chlapi mění před očima, nejdříve tedy z hrdosti, pak z nevyspání a nakonec opravdovou dospělostí. A tak si říkám, jak to, že to taky takhle nemáme…

Jen pro vysvětlení, u kamarádky ve firmě pracují většinou muži, u nás v jazykovce zase ženy. Normálka, ale proč to taky tak nemáme s těmi potomky?

Vlastně, pamatuju si na svou reakci, před měsícem na obědě s kolegyní Annou. Věděl jsem, že chce řešit něco důležitého, a byl jsem připravený na všechno. Když přišla s tím, že je těhotná, tak po první radosti, gratulaci a nezbytném vyptávání, přišla ona nejprve nenápadná, ale pochopitelná obava, že to nebude jen tak. Že to nebude tak, že to oslavíme, zapaříme a všechno pojede dál a já budu postupně pozorovat ony změny jako u mužů. Došlo mi, že nebudu pozorovat nic, protože se s velkou pravděpodobností pár let neuvidíme, však víte, jak to myslím.

Takže my všichni, ve firmách, kde pracuje většina žen, jsme ochuzeni o spoustu radosti. A to je pěkně nefér. I na Annu jsem to vyzkoušel, jestli chce mít takové to klasické mateřství, nebo jestli by třeba manžel… Asi to nakonec nedopadne, takže jsem utřel, ale říkám si, proč musí z pracovního pohledu být u holek těhotenství spojené s koncem, nebo alespoň odloučením, zatímco kluci můžou klidně slavit a radovat se. My chceme taky.

Takže říkám, chlapi, táhněte … na rodičovskou, a nechte nám vaše ženy v práci.