Ale to jsme si možná mysleli o tunelu Blanka nebo různých stavbách a rekonstrukcích dálnic. Jak to, že se „to vždy nějak opozdí a prodraží“? A je to prodražení kvůli opoždění, nebo je možné, aby se stavba prodražila, ale termín dodržel. Nadáváme na místní poměry, ale ani za západními hranicemi to často není jinak. Stačí se podívat na projekt nového Berlínského letiště, kde dochází ke zpoždění v řádu let a prodražení z původně plánovaných 1,7 miliardy euro na 5,1.
Jestli to ale není překračování termínů staveb lokálním folklórem, tak v čem spočívá? Není to náhodou tak, že existuje jistá hranice velikosti projektu nebo doby trvání, kterou už lidské (a lidmi programované počítačové) plánování není schopné pojmout a dodržet. Není to náhodou tak, že ke zpoždění dojde vždy a ze zásady, zatímco pokud je termín někdy dodržen, tak to lze přičítat spíše štěstí? Možná kapacita jedné z hemisfér, té plánovací, nedostačuje kapacitě hemisféry představující a ideové. Možná, že bychom se měli smířit s tím, že ke zpoždění vždy dojde.
Ale i dnes, když vyjdu na ulici, tak vidím desítky pracujících dělníků a strojů, takže jsem optimista. Protože pesimismus v plánování je oním sebenaplňujícím proroctvím, kdy jakmile nevěříme, že se něco zvládne, tak to tak proto i dopadne. A optimismus nám bude pořád tak trochu dýchat na záda, abychom nepolevovali.
Kolegům z okolních kanceláří, kteří byli zvyklí zajíždět až na Vodičkovu autem, bych ale přeci jen doporučil, aby si zvykli na cestování hromadnou dopravou. I kdyby se rekonstrukce neprotáhla, tak to bude zdravější pro ně i nás všechny ostatní.