K čemu nám je vzdělání. A kdo za něj zaplatí?

 Většina rodičů si přeje dobré vzdělání pro dvoje děti. Alespoň to říkají. Ale je tomu skutečně tak?

Ještě před několika desetiletími bylo dobré vzdělání jednou z mála šancí, jak mohly děti uniknout osudu svých rodičů a vymanit se z koloběhu továrna – krátký odpočinek – továrna (případně dosaďte místo továrny pole, nebo důl). I nyní se nutnost vzdělání objevuje na prvních místech toho, co si rodiče pro svoje děti přejí, ať už ve městě nebo na vesnici. To, že děti samy si většinou přejí něco jiného, je v tuto chvíli vedlejší, protože jakmile se samy stanou rodiči, budou i jejich preference pravděpodobně jiné.

Co je zvláštní, je pocit, že vzdělání je něco, na co máme tak nějak nárok. Že to je něco, co nám má být dodáno, ať už státem, panem učitelem, nebo obecně „školou“ a „vzdělávacím systémem“. Kolikrát jsme už slyšeli, že „máme právo na bezplatné vzdělání“, že „tohle mají přeci děti naučit ve škole“ a podobně. Ano, jedno ze základních práv je právo na bezplatné základní vzdělání. Základní pouze ale v tom smyslu, že takové vzdělání člověku umožní fungovat řádně v lidské společnosti.

Nicméně v našich očích se toto právo překlopilo do ohromné nechuti investovat do jakéhokoli rozvoje sebe sama. Je smutné, že většina Čechů uvažuje spíše způsobem, „raději si půjčím na novou televizi, se splátkami to pak nějak udělám“, než aby si řekli, že investují do svého vzdělání, do zvýšení svojí profesní kvalifikace, aby mohli dostat v práci přidáno a onu televizi si potom koupit bez půjčování. Onen dlouhodobý pohled neumíme, protože vždy upřednostníme krátkodobou výhodu, okamžité uspokojení našich přelétavých potřeb. Pokud už se uvolíme k tomu, abychom se do něčeho pustili, tak hledáme ta nejjednodušší řešení, pokud možno s nejmenší námahou a minimální investicí času a peněz.

Dokud si neuvědomíme, že vzdělání (ať už ono typické školské, vyšší vzdělání na univerzitě, osobní rozvoj, nebo třeba znalost cizích jazyků) je jednou z hlavních možností, jak dosáhnout vyšší životní úrovně, budeme pořád spoléhat na to, že budeme mít buď my (nebo alespoň naše děti) prostě štěstí. A dokud si neuvědomíme, že je to především naše věc, se o takové vzdělání postarat, tak budeme v případě oné smůly hořekovat nikoli na sebe, ale jen na ty druhé.