Hurá, další prezidentští kandidáti se dobrali k hranici 50 tisíc podpisů a my, obyčejní občané, se tak můžeme těšit, že budeme mít v lednu z čeho vybírat. Vsadím se, že volební účast nakonec bude o hodně vyšší, než při volbách regionálních. To když jste šli po ulici, minulo vás nejprve osm hrdých nevoličů, než jste potkali stydlivý páreček těch, co k volbám šli. Ale na volbu prezidenta budou všichni hrdí, to je jasné.
Bohužel si pamatuji, když se mne v první třídě paní učitelka ptala, čím chci být. Suverénně jsem prohlásil, že prezidentem. Bez mrknutí oka. Kdybych byl jen o pět let mladší, mohl bych to svést na to, že jsem v televizi viděl Havla. Ale psal se rok 1985 a já se chtěl stát Gustávem Husákem. Na obranu můžu říct, že jsem chtěl i spoustu jiných hloupých věcí, mimo jiné také zpívat ve sboru a tancovat s Petrou Hůlovou, která byla o půldruhé hlavy vyšší.
Jenže být prezidentem to není v Česku žádná těžká věc. Nepotřebujete ani 50 tisícovek podpisů, ani vám nemusí být 40. Prezidentů je spousta: prezident Hospodářské komory, prezident České lékařské komory, prezident Svazu pacientů, prezident Herecké asociace a tak dále. Už jako malému mi bylo divné, že to vůbec někdo povolí, že se neřekne, že prostě prezident je jenom prezident republiky. To se pak může stát prezidentem každý, že jo.
A tak jsem se jím stal i já. Jako členská organizace Asociace jazykových škol a agentur se snažíme trochu přispívat ke kultivaci jazykového trhu, takže jsem považoval za svou téměř morální povinnost vzít na sebe prezidentskou ohlávku a kandidovat. Světe, div se, podařilo se a skutečně jsem se stal prezidentem. Ne takovým, jakým jsem si přál být v první třídě, ale aspoň něco, no ne? Volba byla jednomyslná (o tom se ostatním může jenom zdát), inaugurace trvala skoro do rána (přeci jen ještě něco vydržím), první podpisové povinnosti mám už také za sebou (propiskou) a komunikace s občany, pardon, se členy? No, tam ještě musím zapracovat. Asi bych si měl pořídit vlastního Hájka.
